To nám ten čas ale chvátá
To nám ten čas ale chvátá, už tady máme poslední měsíc v roce. Každý měsíc v roce má své přednosti, v prosinci je to doba adventní a čas Vánoc. S dětmi posloucháme vánoční koledy, nacvičujeme na vánoční besídku. Zdobíme si třídu, vyrábíme vánoční dárky a přáníčka pro rodiče. Pečeme cukroví, pouštíme lodičky, krájíme jablíčka, lijeme olovo. Obdivujeme vánoční výzdobu při vycházkách, rozsvícené vánoční stromky. Postojíme u Betléma a zamyslíme se nad kouzlem příběhu, který je tak starý jako datum našeho letopočtu. Příběhu o malém děťátku narozeném v chudobě, ale s bohatým duchem a poselstvím obnovit v lidech harmonii, krásu a lásku. Ve vzpomínkách se vracíme k různým životním příběhům, možná také do doby, kdy jsme vnímali kouzlo Vánoc dětskýma očima a s napětím očekávali Štědrý den.
A v tu chvíli jsme šťastné a děkujeme za práci kterou můžeme dělat. Za práci s dětmi. Je to čas, kdy mají děti v očích jiskřičky očekávání, tají se jim dech, když si povídáme o Ježíškovi a zapalujeme adventní svíčky. Propůjčují nám dospělákům to kouzlo, které mají v sobě. Tu přímočarou radost a očekávání. Moc si přejí vám udělat radost a pečlivě se učí koledy a těší se, až vám budou moci ukázat, co umí.
Letos nám napadl sníh. Sice jen na jeden den, ale ten den byl plný smíchu a spontaneity. Ten den jsme měli bohužel objednané muzeum. Nevěděli jsme, že se stane taková událost, jako je sníh. Vyšli jsme ven a dětem okamžitě poskočil hlas o oktávu výše, začaly výskat, běhat, koulovat se, klouzat, válet se. A v tu chvíli byl nadlidský výkon tuto tlupu rozjařených dětí zformovat do dvojic a odejít do muzea. Nakonec se nám to podařilo a přišli jsme jen s malým zpožděním. Paní v muzeu měla zajímavou přednášku o Vánocích v dobách minulých, bohužel tato poutavá přednáška děti absolutně nezajímala a pořád toužebně koukaly z okna ven. Nedalo se nic dělat, museli jsme paní z muzea přerušit, omluvit se s tím, že se musíme jít koulovat. V tu chvíli se dětem rozzářily oči a musím říct, že jsem je nikdy neviděla se takhle rychle obléci. Když jsme došli na zahradu, spustila se sněhová válka. Nebylo důležité, kdo je proti komu, ale hlavně naházet na ostatní spoustu sněhu. Po chvíli děti zjistily, že máme lopaty na klouzání, ale nebylo jich dost, pro tolik účastníků. Po chvilce, co byly zaražené si sedly na zadek a začaly kopec sjíždět po zadku, válet sudy… Do školky jsme se vrátili s růžovými tvářemi a úsměvem na tváři. Ten den byl kouzelný, nezapomenutelný.
Těch krásných chvil s dětmi bylo mnoho, ale ještě zmíním jednu, která nás chytila za srdce. V pondělí jsme si vždy zapálili adventní svíčku a buď jsme si zazpívali koledy, nebo jsme si povídali o tradicích s Vánocemi spojených, nebo s čím vám děti o víkendu pomáhaly. Jedno pondělí jsme si zhasli, zapálili adventní věnec a říkali jsme si, co bychom si přáli. V tu chvíli mě dojalo, že nikdo nemyslel na hračky. Děti si přály, abychom už byly zase všichni ve školce, aby byla maminka a tatínek šťastní, aby mě ségra nezlobila, aby maminka dostala od Ježíška robota… Byla jsem dojatá k slzám.
Byl to krásný čas, který jsme si společně užili. Přejeme vám v novém roce hodně zdraví a mnoho krásných chvil prožitých s vašimi dětmi.
Lucie, Pavlína, Jana