Čapí příběh

V posledním březnovém týdnu na děti čekal příběh o čápovi Ferdovi a jeho družce Marušce. Společně s dětmi jsme si ho četli a vyprávěli za pomocí obrázků a povídali si o životě čápů, kteří bydleli na starém továrenském komíně v malé vesničce. Rozhodli jsme se vyzkoušet stejnou tradici, jako děti z příběhu – vynášet Moranu. Společně jsme ji na školní zahradě vyrobili, oblékli a s doprovodem říkaček vyprovodili pěkně až na most a šup s ní do řeky. Už se totiž na jaro také těšíme, stejně jako naši čápi.

Využili jsme trochu techniky a sledovali jsme záznam zrození čapího mláďátka – to vám bylo divadlo, lepší jak v národním a děti ani nedutali, tak to bylo napínavé. Navíc jsme mohli sledovat, co to dá práce a shánění, nakrmit hladové čapí děti. A jasně, že jsme si hned na čápy hráli. Nejdřív jsme museli rozluštit tu záhadu, jestli čáp nosí děti nebo ne. Dali jsme hlavy dohromady, povídali si, kdo kde byl, než se narodil... u maminky v bříšku. No jo, jenže kde byla ta naše maminka než se narodila? Někdo na to přišel a my rozlouskli ten záhadný algoritmus :D. Takže se milí rodiče připravte na otázky :).

Pak jsme začali s vytvářením obrázku. Byla to docela fuška – nejdřív nakreslit komín, vybarvit celý obrázek, moc se neumazat a nepřetahovat. Vykroužit a vystřihnout hnízdo, nalepit na komín a ještě ho dotvořit klacíky. Dalo nám to zabrat, ale co chudák čáp, ten to musí zvládnout jen zobákem a my měli dvě ruce. Někdy dost zapomínáme, že můžeme použít obě najednou :). Ale nakonec se to povedlo a čáp mohl zahnízdit.

Při cvičení jsme tančili čapí tanec, různé balanční cviky na komíně a taky nás lákalo vyzkoušet aspoň trochu letět. A protože nám to šlo, mohli jsme za odměnu krmit čapí mláďátka skoro jako čapí máma. A s čapím tátou jsme počítali vajíčka, čápátka i klapity klap.

A jak se tak čapí příběh chýlil ke konci, ještě jsme nad vesnicí vyčarovali cukrovou duhu. A byla moc krásná a sladká … my jí i ochutnali ;-)